Runové písmo

Stejně jako každá kultura, tak i Skandinávské kmeny pocítily potřebu zaznamenávat události a důležité zprávy trvanlivěji a spolehlivěji než ústně. Zkrátka přišla potřeba písma. Runy vznikly okolo druhého století našeho letopočtu jakožto germánské písmo, které se zřejmě zrodilo ze starých písem italických. První runy se objevily zřejmě na území Dánska a odtud se šířily dál do světa. Nová abeceda, zvaná podle počátečních písmen – Furthark – byla na světě. Existovalo hned několik druhů futharku. Starší se používal od druhého do osmého století. Pak nastoupil futhark nový, který se rozdělil na dánský a švédsko-norský. Runové písmo se používalo až do dvanáctého století, kdy se z futharku vyvinuly runy středověké, ale též makromantské, které však nemají s magií nic společného. Ty se používaly až do šestnáctého století.

Legendy o vzniku runového písma

Ke vzniku run ve Skandinávii se samozřejmě váže i jistá legenda. Ta hovoří o runovém kameni zvaném Sparlösa (dnes nalezení v muzeu Foteviken). Ten prý byl seslán na zem samotným vůdcem severských božstev, bohem Odinem, ten runy získal pomocí sebeobětování. Smrtelníci odjakživa toužili po tom, co je božské a tak jednoho dne jistý Kettil Runske Odinovy runy ukradnul a představil je skandinávským lidem.

Druhá legenda hovoří o Heimdallovi, božském strážci, který zplodil tři syny, Thralla otroka, Churla svobodného muže a Jarla šlechtice. Tyto tři muže představil smrtelným ženám, se kterými založili společenské třídy v zemi. Když Jarl dospěl a začal ovládat zbraně, Heimdall, též zvaný Rig, se navrátil a přihlásil se k němu jako k synovi. A tehdy jej také naučil jazyku run, který Jarl předal svému lidu.

Runové písmo se nepoužívalo pouze jako prostředek pro uchovávání informací. Seveřané věřili, že runy mají magickou moc a proto se nezřídka kdy používaly i k věštění. Ne náhodou má každé písmeno runové abecedy přiřazen nějaký význam.